Drazí nemocní,

nezadržitelný čas opět přináší do našeho života krásnou
atmosféru doby adventní, která vyvrcholí vánočními svátky.
Je překrásné, že smíme znovu a znovu prožívat klíčové
okamžiky dějin naší spásy – stále stejná tajemství, ale
po dalším roce života je snad vidíme s hlubším pochopením.
Vždyť tato Boží tajemství mají nekonečný rozměr.
Věřím, že v současné době, kdy nás „covid 19“ naučil používat
různé technické prostředky a programy, má každý
z Vás možnost účastnit se alespoň na dálku bohoslužeb
nejen ve své farnosti, ale také na mnoha jiných místech,
i v katedrálách. Věřím, že alespoň jedenkrát za měsíc
máte také možnost přijmout Ježíše v Nejsvětější Svátosti
při návštěvě pana faráře, a pokud jsou ve Vaší farnosti
obětaví akolyté, tak snad i častěji. Pokud ne, určitě
by stálo za to, takovou, alespoň měsíční, návštěvu s panem
farářem domluvit. Vřele také mohu doporučit aplikaci
breviar.cz, misal.cz, Kancionál a Bible – český liturgický
překlad, tedy text Písma, který se čte při bohoslužbách
v kostele. Někdo z mladší generace by Vám jistě pomohl
stáhnout tyto aplikace do mobilu nebo počítače, pokud je
už nemáte a sami byste to nezvládli.
Chtěl bych ale ještě připomenout jinou skutečnost, ze které
se sám stále více raduji a za kterou denně Pánu Bohu
děkuji. A to přítomnost živého, trojjediného Boha ve vlastním
srdci. Každý pokřtěný totiž, pokud není v těžkém hříchu,
a je tedy v milosti posvěcující, nese ve svém srdci Ježíše.
Zkuste si v Janově evangeliu znovu přečíst začátek 15. kapitoly,
kde je řeč právě o našem křestním spojení s Ježíšem.
Právě při křtu se totiž realizuje to, že nás nebeský Otec
působením Ducha Svatého spojí se svým Synem, jako
když vinař naroubuje novou ratolest na pravý vinný kmen.
Pokud se toto spojení ztratí, kvůli nějaké závažné vině, je
možno jej obnovit díky svátosti smíření. Pán Ježíš v tomto
úryvku ujišťuje a žádá: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu
ve vás.“ (Jan 15,4) A je-li v nás On, pak je v nás i Otec,
a kde jsou oni dva, tam nemůže chybět ani Duch Svatý.
Ve čtrnácté kapitole téhož evangelia sám Ježíš ujišťuje
apoštola Filipa a další své učedníky: „Věřte mi, že já jsem
v Otci a Otec je ve mně.“ (Jan 14,11) To je to nesmírně
vzácné ovoce našeho křtu – že totiž od té doby v sobě nosíme
celou Nejsvětější Trojici. Modlíme-li se doma, modlíme
se nikoliv k někomu ve vzdáleném vesmíru, ale k živému
Bohu, Otci, Synu a Duchu Svatému, kterého neseme
ve vlastním srdci. Podobně je tomu se vztahem k Panně
Marii. Ani ona není od nás daleko. Slyší nás, protože žije
v Bohu, a tento Bůh přebývá i ve mně. Samozřejmě jsem-
-li v milosti posvěcující. Naše srdce je v tom případě živý
svatostánek a každým svatým přijímáním se tato přítomnost
Boží posiluje a zintenzivňuje. Mám s tím osobní zkušenost,
když prakticky každý večer ve 20 hodin vycházím
ven na modlitbu svatého růžence a korunky Božího milosrdenství
a uvědomuji si na kterémkoli místě, kudy kráčím,
že živý Bůh není daleko, ale je v mém srdci. Je to velká
radost a štěstí z takto prožívaného přátelství s Ježíšem,
nebeským Otcem i Duchem Svatým. Totéž pak je možno
říci i o přítomnosti Otce, Syna i Ducha Svatého v tajemství
Eucharistie. Přeji Vám tedy upřímně, abyste mohli co nejhlouběji
prožít to, co zpíváme v jedné vánoční písni: „Místo
Betléma pospěšme k oltáři…“, při vědomí, že tím oltářem
a těmi jesličkami může být naše vlastní srdce.

Váš biskup Antonín

* * *

Milí nemocní přátelé,

minule jsme se zamýšleli nad otázkou proč. Proč jsem
nemocný? Proč zrovna já? Proč zrovna teď? Teď se zamyslíme
nad tím, jestli může nemoc přinést do lidského
života něco dobrého.
Odpověď nám přinese pan Karel, který onemocněl akutní
leukémií. Jakmile se dozvěděl diagnózu, přál si návštěvu
nemocničního kaplana. Byl v šoku, který bývá prvním stádiem
řetězce reakcí na sdělení závažné diagnózy. Mluvil
páté přes deváté, měl strach, že zemře, bál se o svou manželku
a tři malé děti, trápilo ho, že v zaměstnání nemá dodělanou
práci… Nemocniční kaplanka, orientovaná ve stádiích
prožívání závažné nemoci, Karlovi v situaci šoku
rozuměla, aktivně mu naslouchala a podporovala vyjádření
jeho citů, emocí a strachů, kterými byl Karel zaplaven.
V průběhu dalších setkání s nemocniční kaplankou se
Karel ptal: „Paní kaplanko, jaký byl smysl mého života? Pro
co jsem vlastně žil? Vždyť moje heslo bylo peníze, peníze,
peníze (čestně vydělané, ale peníze). Chtěl jsem zabezpečit
rodinu, splatit hypotéky, dopřát dětem i nákladné
vzdělání, ale já jsem vlastně na tu rodinu neměl vůbec čas.
„Těžké období nemoci tedy může pomoci v přehodnocení
pohledu na život a motivuje k proměnám, které přináší
úlevu a pokoj“.
Víte, že nemoc také hrála roli při rozhodování o tom, kdo
bude 31. pražským arcibiskupem? „Když jsem byl před dvěma
roky při covidu mezi životem a smrtí, řekl jsem si: »Jestli
mne, Pane, odvoláš, jedinou mou nadějí je Tvé milosrdenství.
A jestli mne tu chceš ještě nechat, nebráním se,
ale nechci pak nic pro sebe, jen to, co chceš Ty.« Uvědomil
jsem si, co jsem Pánu Bohu slíbil, a jak jsem si to tímto
sám sobě nalajnoval,“ popsal Jan Graubner s úsměvem.
Jen tak mimochodem, když jsme se 30. června v olomoucké
katedrále s o. arcibiskupem Janem loučili, řekl
mu jeden z kněží: „Když jsme se za vás v nemoci modlili,
netušili jsme, že se modlíme za Pražáka.“
Přeji Vám všem, kdo čtete tyto řádky, nejen brzké uzdravení,
ale také nalezení smyslu nemoci a nové vykročení
do dalšího života.

Mons. Bohumír Vitásek